Rostlinolékařský portál

Jarní řepka není v České republice příliš rozšířenou plodinou. Důvody jsou zejména: v porovnání s řepkou ozimou má nižší výnosy, je vystavena vyššímu tlaku škůdců a vyžaduje náročnější ochranu. Pokud se pěstuje s náležitou péčí, nemusí být její pěstování ztrátové, zejména při očekávání vysoké ceny řepkového semene a v letech se špatným přezimováním ozimé řepky.

Při pěstování řepky a dalších brukvovitých plodin se doporučuje minimální časový odstup 4 roky. Při kratším odstupu dochází ke zvýšenému výskytu a škodlivosti škodlivých organizmů, které lze obtížně regulovat i přes zvýšené nároky na chemickou ochranu. Negativní vliv na zvýšený výskyt škůdců a chorob má i pěstování brukvovitých plodin v následujících letech na sousedních pozemcích. Vzhledem ke struktuře pěstovaných plodin a k možnostem odbytu vypěstovaných produktů jsou zásady tvorby osevních postupů v našich podmínkách významně porušovány. Zlepšením struktury osevních postupů lze u řepky dosáhnout výborné výsledky v ochraně proti škodlivým organizmům. Přesto však je možné s dobrými výsledky pěstovat i řepku po řepce, jestliže nebylo v prvním roce. 
V případě špatného přezimování ozimé řepky se nedoporučuje vzhledem ke zcela odlišnému vývoji ozimé a jarní řepky v jarním období přesívat nebo dosívat poškozené části honů jarní řepkou. Rizikové je také s ohledem na snadnou migraci škůdců a přenos houbových chorob setí jarní řepky v blízkosti řepky ozimé. Doporučuje se minimální vzdálenost cca 1 km od porostů ozimé řepky. Jarní řepka by se vždy měla pěstovat ve větších celcích vzhledem k poškození živočišnými škůdci. Pěstování jarní řepky umožňuje živočišným škůdcům snadněji překonat nepříznivé podmínky v letním období.

V současné době se 85–90 % ploch řepky ozimé pěstuje po obilninách. Nejčastější předplodinou pro řepku je vzhledem k rozsahu pěstování ozimá pšenice. Z ostatních obilnin se doporučuje přednostně používat ozimý ječmen, hlavně vzhledem k jeho dřívější sklizni. Méně vhodný je jarní ječmen, který má navíc agresivnější výdrol, více utlačuje řepku a v posledních letech většinou ani přes zimu nevymrzá. Množství posklizňových zbytků je přímo úměrné výnosu zrna obilnin.

Výběr stanoviště řepky ozimé, které umožňuje rychlý vývoj rostlin a snižuje nebezpečí výskytu škodlivých organizmů, je základním pěstitelským opatřením. Vhodným výběrem stanoviště i v rámci mikroregionu je možno předcházet různým fyziologickým poškozením, např. mrazem nebo suchem, a tím významně omezit poškození rostlin. Rovněž je možno vyhnout se u náchylných plodin nebo odrůd pěstování v místech příznivých pro rozvoj hlavních chorob nebo škůdců. Vzhledem k rozsahu pěstování řepky v ČR a nutnosti jejího zařazení do osevního postupu je volba pozemku využitím rozdílných vlastností odrůd značně omezena. 
Nároky jarní řepky na podmínky stanoviště se v zásadě neliší od řepky ozimé. Jarní řepka má v důsledku své kratší vegetační doby také nižší kompenzační schopnosti než ozimá řepka, což znamená, že stresové situace, k nimž dochází během jednotlivých fází růstu a vývoje, se projevují na výnosu výrazně negativněji. Zvláště na nedostatek vody reaguje jarní řepka velmi citlivě.

Pro pěstování řepky jsou nejvhodnější chladnější a vlhčí polohy. V teplých polohách jsou příznivější podmínky pro rozvoj chorob a škůdců, zejména pro jejich kalamitní rozšíření.

Prvním důležitým prvkem v systému založení porostu řepky ozimé je rozhodnutí pro zpracování půdy a zapravení posklizňových zbytků a zajištění jejich dokonalého rozmístění v půdě z vertikálního (v profilu) i horizontálního (povrchového) pohledu. Doporučuje se co nejmenší výška strniště, protože bývá po sklizni jedinou frakcí rostliny, která je mechanicky neporušená a má často větší délku než rozřezaná sláma. Posklizňové zbytky nesmějí být v půdě nahromaděny a tvořit izolační vrstvu a musejí být promíseny s půdou a zapracovány do půdního profilu. Sláma ponechaná napovrch půdy jako mulč brání sice neproduktivnímu výparu, ale představuje velké riziko „vytahování“ kořenových krčků rostlin, následně zvýšené riziko poléhání a napadení chorobami. 
Také jarní řepka potřebuje jako všechny drobnosemenné plodiny jemně hrudkovité seťové lůžko s dobrým utužením. Proto se osvědčuje podzimní nebo zimní orba. Půda se při ní přes zimu přirozeně slehne, zimní vlhkost je zachována a během klíčení a vývoje je rostlinám k dispozici. Svrchní vrstva půdy by měla být dobře provzdušněna, aby se povrch půdy rychleji zahříval a zlepšila se tak polní vzcházivost. Výsev by měl být proveden co možná nejdříve, nejlépe od začátku března, což ovšem v roce letošním počasí pravděpodobně nedovolí. V zásadě je možné jarní řepku vysévat až do konce dubna, avšak tyto pozdní výsevy se obvykle vyznačují nižšími výnosy, a především opožděnou sklizní. Při pozdním setí je čas pro vývoj raných fází rostlin příliš krátký na to, aby se vytvořil potřebný počet větví jako základ dostatečně velkých výnosů. Časné setí při teplotách půdy cca 5–8 °C v horních pěti centimetrech naproti tomu podporuje hluboké prokořenění a umožňuje tak lepší zásobení vodou a živinami, což zvyšuje výnosovou jistotu. Klíčení nastává již při teplotách půdy 2–3 °C. Jarní řepka může citlivě reagovat na mrazy pod -4 °C. Hloubka výsevu by při dostatečné půdní vlhkosti neměla překročit 1–2 cm, na sušších stanovištích maximálně 3 cm s následným přivalením. Doporučené výsevní množství se pohybuje v závislosti na termínu setí mezi 80–100 klíčivými semeny na 1 m², což v závislosti na HTS odpovídá 3,5–4 kg osiva/ha. U hybridních odrůd je vhodné výsevek snížit na 70–90 semen na 1 m². Čím později se seje, tím vyšší by mě být výsevek. Při pozdějších termínech setí jsou rostliny vlivem fotoperiodická reakce stimulovány prodlužujícím se dnem a vyššími teplotami k rychlému kvetení. Důsledkem je rostlina s malým počtem větví. Výnos se potom musí vytvořit pomocí vyššího počtu rostlin na jednotku plochy.

Jarní řepka je v zásadě napadána stejnými chorobami a škůdci, jako řepka ozimá. V důsledku menší kompenzační schopnosti je však důkladná ochrana proti škůdcům nezbytná. Pozdější doba kvetení než u ozimé řepky a vyšší teploty během delších dnů často vedou ke zvýšenému výskytu škůdců. Insekticidy používané v jarní řepce také ztrácejí během vyšších teplot mnohem dříve svoji účinnost. Nejvýznamnějším škůdcem jarní řepky je dřepčík při vzcházení a blýskáček v době před květem a na počátku kvetení. Regulace růstu za účelem zlepšení odolnosti proti poléhání se doporučuje provádět při vyšším dusíkatém hnojení, u poléhavějších odrůd a u bujných porostů s dobrou zásobou vody.

Doporučuje se podmítka a následná hluboká orba, která omezuje výskyt škůdců a chorob. Pro zapravení slámy je vhodná středně hluboká orba (18–22 cm) nebo předseťová podmítka s prohlubováním (12–15/20 cm) s dávkou 0,7–1,0 kg dusíkatého hnojiva na 100 kg slámy. Vhodná je i dávka kejdy, která urychlý mineralizaci slámy a organických zbytků. Zaklopením posklizňových zbytků do větší hloubky dochází působením půdních mikroorganizmů k redukci zdrojů infekce houbových patogenů. Vývojová stadia živočišných škůdců jsou buď hubena přímo pohybem půdy při orbě, nebo zaklopením do větší hloubky, protože se přezimující stadia nedokáží z větší hloubky dostat na povrch a hynou. Nedoporučuje se opakované používání bezoorebných technologií, které vede k výraznému zvýšení škodlivosti škodlivých organizmů, téměř u všech klíčových chorob a škůdců, a tím i ke zvýšení nákladů na chemické metody ochrany. Zpracování půdy talířovými podmítači nebo radličkami, při kterém se nepřevrací půda, umožňuje rozvoj mnoha škodlivých druhů - původců chorob kořenů, slimáků, hmyzu, hrabošů apod. Za sucha je účelné uválení povrchu zasetého pozemku cambridge válci pro dosažení vyrovnaného vzcházení, zlepšení účinku půdních herbicidů, případně i k odstranění hrudek jako úkrytu pro slimáčky. Pokud je válen příliš hrudovitý pozemek, dosáhne se často opačného účinku, neboť semena řepky jsou zatlačena do hlubších vrstev, dojde k utužení půdy a rostliny nejsou schopny vzcházet. Příliš utužený povrch pozemku a nadměrně jemná struktura půdy na povrchu rovněž zapříčiňuje tvorbu půdního škraloupu, zvýšené vzcházení drobnosemenných plevelů s krátkým životním cyklem a zhoršuje aerační podmínky v půdě. Válení by nemělo být v běžných půdních podmínkách pravidlem.

U jarní řepky se odrůdová skladba rychle mění ve prospěch hybridů, které dosahují podstatně vyšší výkonnosti. Při výběru odrůd je možné využít výsledků maloparcelních SDO pokusů a poloprovozních SPZO pokusů s touto plodinou.

Základním předpokladem zdravého porostu je certifikované osivo. Dodržením doporučeného výsevku se předchází škodám způsobených zejména chorobami, které v přehoustlých porostech mají optimální podmínky pro rozvoj. Změna technologie a snížení výsevku však zvyšuje nároky na ochranu vzcházejících rostlin hlavně proti škůdcům. Poškození porostů způsobená porušením uvedených zásad při zakládání porostu obvykle nelze již během vegetace ekonomicky přijatelným způsobem napravit. Vhodný termín založení porostu je důležitý pro dosažení požadované růstové fáze na podzim vytvoření 6–8 listů a tloušťka kořenového krčku 8–12 mm. Pro tento optimální stav je zapotřebí cca 80 dní s teplotami nad 5 °C. Sladění termínu výsevu a výše výsevku musí zajistit dostatečně dlouhou dobu pro diferenciaci vzrostného vrcholu a tvorbu kořenové hmoty, ale zároveň nesmí dojít k přílišnému prodlužování osní části. K tomu dochází po vzejití po dosažení teplotní sumy t >= 5 °C nad 500. Přerůstání je však možné ovlivnit regulátory růstu. Zohlednit se musí ranost odrůdy a deklarovaná rychlost podzimního vývoje (odrůdy s pomalým podzimním růstem se sejí jako první). Doporučené termíny setí v ČR jsou ve vyšších - chladnějších polohách do 15. srpna, ve středních - teplejších polohách do 20. – 25. srpna, v humidních, nížinných polohách do 25.–30. srpna, kde jsou nejlepší porosty zaseté od 5. 8. do 10. 8. Optimální agrotechnická lhůta pro výsev řepky ozimé se proto pohybuje v rozmezí druhé dekády srpna (pícninářská a bramborářská ZVO) a třetí dekády srpna (obilnářská a řepařská ZVO).  

Doporučený výsevek a termíny:

Parametr	Liniové odrůdy	Hybridní odrůdy
Počet výsevných semen	55–70 ks/m2	40–50 ks/m2
Termín výsevu: vyšší polohy - chladnější oblasti	od 5. 8. – 15. 8.	od 5. 8. – 20. 8.
Termín výsevu: nižší polohy - teplejší oblasti	15. 8. – 25. 8.	od 15. 8. – 30. 8.

Toto obecné doporučení je třeba vždy konfrontovat s odrůdovou agrotechnikou jednotlivé odrůdy. Řada nových hybridů má zcela specifické požadavky na organizaci porostu tím i na výši výsevku. Drtivá většina odrůd patří mezi dvounulové liniové či hybridní odrůdy. Pro výběr vhodných odrůd je třeba využívat informací uvedených v „Seznamu doporučených odrůd“ nebo v „Evropském registru odrůd“.

Řepka na kyselé půdy reaguje poklesem výnosu, proto je třeba již v předstihu, nejlépe k předplodině vápnit a dosáhnout rovnoměrného zapravení vápenatých hmot do celého orničního profilu. Při stanovení dávky vápenatého hnojiva vycházíme z hodnoty pH/KCl nebo pH/CaCl₂ a zohledňujeme půdní druh a orientujeme se i podle obsahu přístupného Ca v půdě.

Dostatečné a vyvážené hnojení všemi základními živinami a mikroprvky je předpokladem úspěšného rozvoje rostlin. Zvláště vysoké dávky dusíku zvyšují nebezpečí napadení houbovými chorobami nebo savými škůdci. Zejména vápnění půdy snižuje výskyt některých chorob a škůdců. U řepky lze využít zejména u krytonosců a houbových chorob. Při hnojení řepky preferujeme dodání hlavních živin již v základním hnojení. Pozdější korekce listovou výživou nám dodají jen malá množství živin. Jak je již výše uvedeno, při volbě dávky hnojiva je třeba vycházet z předpokládaného výnosu a upravujeme ji dle předplodiny (pro N) a půdních podmínek (P, K, Mg, nově i Svod). Vypočítanou dávku hnojiv si můžeme dovolit krátit tam, kde je zásoba živin v půdě dobrá až velmi vysoká a to cca o 25–100 %. Pokud je obsah živin pouze na hranici vyhovující a nízké zásoby je nutné naopak vypočítanou dávku zvyšovat o cca 25–50 %. Účelem je vytvořit tak předpoklady pro zajištění optimální koncentrace P, K, Mg a S v rostlinách, při odpovídající produkci sušiny. Úprava normativů pro hnojení fosforem, draslíkem a hořčíkem na základě zhodnoceného obsahu přístupných živin podle Mehlicha III. 

Dobře vyvinutý porost jarní řepky může dosáhnout výnosového potenciálu 3–4 t/ha i více. V praxi se ovšem výnosy z různých důvodů, jimiž bývá zejména pozdní setí, nedostatečné zásobení vláhou, horko nebo nezvládnutá ochrana proti škůdcům, pohybuje podstatně níže. To ztěžuje plánování výživy porostu. V důsledku kratší vegetační doby a mělčímu kořenovému systému je třeba dbát na dobrou dostupnost živin. Hodnota pH by měla být 6,5. Pro výnosy kolem 3 t/ha musí mít jarní řepka k dispozici asi 30 kg síry na ha, 70 kg P₂O₅, 160 kg K₂O a 50 kg MgO v základním hnojení. Potřeba dusíku dosahuje cca 50 kg N na očekávanou tunu výnosu. Často se proto používá dávka 80–100 kg N/ha v době setí, jakož i druhá dávka 20–30 kg N/ha v době prodlužovacího růstu. U časných termínů setí v březnu by se měly použít dvě dávky. U výsevů v dubnu je možno aplikovat celkovou dávku dusíku v době setí. Očekáváme-li vysoký výnos jarní řepky, lze doporučit dodatečnou dávku dusíku 10–20 kg/ha také v kombinaci s aplikací prostředků na ochranu rostlin. Hnojení dusíkem lze také úplně nebo částečně provést pomocí kejdy.

U řepky je účelné počkat s podmítkou cca tři týdny po sklizni. Určité množství semen během této doby na povrchu půdy vyklíčí, další jsou narušena působením biotických a abiotických faktorů. Následně se pozemek podmítne, čímž je další část životaschopných semen podnícena ke klíčení. Tato opatření však nelze praktikovat v případě sucha, kdy je naopak výhodnější provést mělkou podmítku ihned, aby se semena dostala do podmínek s větším množstvím vláhy a tedy příznivějších pro klíčení a vzcházení. Při zakládání porostu následné plodiny se v případech kde je to možné, doporučuje vynechat orbu a zpracování půdy omezit na mělké kypření. Určitý stupeň zaplevelení řepkou je možný i v systému bez zpracování půdy, což dokládá, že menší část semen řepky může vstoupit do sekundární dormance i na povrchu pozemku, bez zapravení do půdy. Strniště, posklizňové zbytky a vzcházející výdrol řepky jsou zdrojem infekce patogenů (především fómová hniloba a podzimní škůdci), které se mohou šířit vzduchem na nově založené porosty řepky. Doporučuje se, pokud je to technicky možné, ukončit včas posklizňové období a zaklopit strniště a vzcházející výdrol do půdy ještě před vzejitím nových porostů na sousedních pozemcích.

B-deficientní zakrnělost řepky, abiotický opad květních poupat řepky, zimní mrazové poškození vrcholu řepky, zimní mrazové poškození řepky

alternariová skvrnitost brukvovitých, bílá hniloba řepky , fomové černání stonků řepky, listová skvrnitost řepky , nádorovitost kořenů brukvovitých, padlí brukvovitých, pliseň brukvovitých, verticiliové vadnutí řepky, šedá plísňovitost brukvovitých

bejlomorka kapustová, blýskáček řepkový, dřepčíci, dřepčík olejkový, hraboš polní, krytonosec zelný, krytonosec čtyřzubý, krytonosec řepkový, krytonosec šešulový, květilka zelná, mšice broskvoňová, mšice zelná, osenice polní, pilatka řepková, plzák španělský, slimáček polní, slimáček síťkovaný, zápředníček polní

řepka olejka (jarní): Merlíky, laskavce, heřmánkovité druhy, rdesna, violka rolní, ptačinec žabinec, rozrazil, mák vlčí, ředkev ohnice, hořčice polní, řepka olejka, blín černý, lilek černý, tetlucha kozí pysk, kokoška pastuší tobolka, penízek rolní, drchnička, zemědým lékařský, svízel přítula, opletka obecná, konopice polní, kakost maličký, hluchavka nachová.
Vytrvalé: Pýr plazivý, pcháč oset.

řepka olejka (ozimá): Má velmi silnou konkurenční schopnost vůči plevelům, přesto se bez použití herbicidů neobejde, a to hlavně na počátku vegetace. Většina herbicidních aplikací se provádí preemergentně po zasetí řepky. Hlavním důvodem je to, že většina v řepce herbicidně účinných látek působí přes půdu. Používají se kombinace účinných látek, a to formou TM nebo směsných hotových přípravků.
řepka olejka jarní: Klíčové je preemergentní ošetření, při jeho vynechání je účinek postemergentního ošetření nedostatečný.

řepka olejka (ozimá): K základním metodám patří podmítka strniště po sklizni předplodiny. To je zvláště důležité u obilnin a hlavně u ječmene. Podmítkou je možné zničit velkou část výdrolu vzešlého po předplodině. Orba před setím řepky opět omezí vzcházení výdrolu, a také dalších plevelů vysemeněných v předplodině. Pokud se orba nedělá, je vhodné provést alespoň hlubší kypření. Aby se v půdní zásobě nezvyšovalo množství řepkových semen, je nutné po sklizni řepky v co největší míře nechat sklizňové ztráty vzejít a nezapravit je hluboku do půdy. 
řepka olejka (jarní): Snižování infekčního tlaku plevelů v předplodinách a přípravě pozemku. Ekologické pěstování bez použití herbicidů je možné, není ale vyzkoušen

řepka olejka (ozimá): Preemergentní nebo časně postemergentní aplikace herbicidů na podzim jsou nejpoužívanější. Možnosti jarního ošetření ozimé řepky proti dvouděložným plevelům jsou velmi omezené. Jsou zde k dispozici pouze několik účinných látek, a proto je potřeba brát jarní ošetření proti plevelům spíše jako doplňkové. K ošetření ozimé řepky proti trávovitým plevelům a pýru je k dispozici řada přípravků. Ošetření je nutné udělat hlavně na podzim, a to se týká nejen trávovitých plevelů, ale také výdrolu obilnin včetně výdrolu jarního ječmene. Jarní aplikace jsou bez problémů možné, ale z pohledu vyřazení konkurence plevelů vůči řepce již příliš opožděné. Herbicidy v ozimé řepce je možné použít také proti přerostlým plevelům a k usnadnění sklizně. Jde o přípravky na bázi účinné látky glyphosate, glufosinate-NH4 a diquatu. Důležité je zvolit správný termín aplikace, protože semena řepky dozrávají postupně podle stáří vytvořených šešulí. Hrozí proto nebezpečí předčasné nebo naopak již pozdní aplikace. 
řepka olejka (jarní): Použití preemergentních herbicidů je klíčové, postemergentní herbicidy je nemohou nahradit.

Při správném výběru herbicidu, správném načasování aplikace a příznivých vláhových podmínek na podzim lze dosahovat účinnosti blížící se 100 %.

řepka olejka (ozimá): Je potřeba vědět, jaké plevele se vyskytují na pozemcích podniku a podle toho volit termín a způsob jejich likvidace. 
řepka olejka (jarní): Po preemergentním ošetření je potřeba sledovat účinek na plevelné spektrum pro případný postemergentní zásah.

Regulátory růstu rostlin jsou užívané pro redukci délky stonků rostlin (prodlužovací růst). Toho je primárně dosahováno nižším prodlužováním buněk, ale také snížením míry dělení buněk. V zemědělství je užívána řada účinných látek s morforegulačním účinkem.

V zemědělské výrobě znamená desikace chemické ošetření porostu přípravkem k tomu určeným, který vyvolává stav suchosti. Obecně způsobuje předčasné usychání nadzemních částí rostlin. Všeobecně se desikace tedy užívá k urychlení dozrávání, sladění zralosti celého porostu plodiny, ke zvýšení obsahu sušiny nebo k zabránění šíření infekčních chorob.