Rostlinolékařský portál

Ječmen se v osevním postupu zařazuje jako plodina s malou výkonností kořenové soustavy a s požadavky na živiny v přístupné formě po předplodinách zlepšujících půdu. K předplodině má tolerantnější požadavky nejen z hlediska výnosů, ale i z hlediska kvality zrna. Nejvyšší výnosy a nejkvalitnější zrno se získává při pěstování po okopaninách hnojených organickými hnojivy. Pěstování po zhoršujících plodinách (obilniny) je možné, ale podmínkou dosahování trvale vysokých výnosů jarního ječmene v osevním postupu je dostatečně vysoké zastoupení plodin s regeneračním vlivem (cukrovka, brambory, řepka) pomáhají udržovat a zlepšovat úrodnost půdy, zvyšují v půdě obsah humusu, biologickou činnost, zlepšují půdní, částečně omezují plevele a zmenšují rozšiřování chorob a  škůdců.  Vhodnou předplodinou pro ječmen jarní je také kukuřice bez ohledu na směr jejího využití (zrno, siláž).

Ječmen jarní je vzhledem na jeho pěstování v různých výrobních podmínkách zařazován v osevním postupu po různých předplodinách. Od toho do značné míry závisí i dosahovaná kvalita zrna, určující jeho využití. Převážná většina produkce se využívá na krmení hospodářských zvířat. Na tyto účely pěstovaný ječmen nemá mimořádné nároky na předplodinu a pěstované podmínky. Ale i v takovém případě je pro dosažení vysoké produkce potřebné zabezpečit dostatek pohotových živin. Špatný účinek jarního ječmene jako předplodiny pro ostatní obilniny (pro ozimou pšenici) je znám. Často využívaný systém sledu, kdy se pěstuje cukrovka – jarní ječmen – ozimá pšenice, se u zemědělských podniků příliš neosvědčuje (zejména kvůli přenosu chorob). Po jarním ječmeni dává ozimá pšenice o 23 % nižší výnos zrna než po hrachu, o 18 % nižší než po bramborách a o 10 % nižší než po cukrové řepě a ovsu. 

U obilovin, tedy i u ječmene, dochází po jejich opakovaném pěstování několik let ke změně mikroflóry a k pomalejšímu poklesu výnosů než v prvních letech. Organické hnojení pokles výnosů zmírňuje. Na nejlepších stanovištích v kratších intervalech toleruje z obilnin nejlépe monokulturní pěstování právě ječmen jarní.  Při pěstování po obilnině se zvyšuje obsah bílkovin v sušině zrna, čímž se zhoršuje sladovnická kvalita. V důsledku velkých pěstitelských ploch pro obilniny se musí ječmen v osevním postupu zařazovat nejen po tradičních předplodinách, ale i  po obilninách. Přesto, že rozdíly ve výnosech do značné míry eliminuje vyšší úrodnost půdy, nejvhodnější předplodinou ze všech je ozimá pšenice. Při vyšším zastoupení obilnin v osevním postupu se zvyšuje nebezpečí různých chorob, škůdců a plevelů. Jeteloviny a jejich směsky jsou hlavním zdrojem organické hmoty v půdě a  podílejí se na vytváření dobré půdní struktury. Obohacují půdu o humus a hromadí v ní dusík, tím jsou mimořádně důležitým prvkem v osevním postupu, ale právě pro tu vlastnost jsou nevhodnou předplodinou pro sladovnický ječmen. Jejich předplodinový efekt se používá pro plodiny náročnější na dusík. Nejčastěji se po těchto předplodinách zařazuje pšenice

Celá geografická oblast pěstování ječmene je určená především teplotou. Jarní ječmen se vzhledem ke krátkému vegetačnímu prostředí (95 až 120 dní) může pěstovat na severu, ale i ve vyšší nadmořské výšce (Alpy 1900 m, Kavkaz 2700, Tibet 4700 m). Nároky na sumu teplot představují 1700–2500 °C (vegetační termická konstanta). Snáší teploty do -12 °C.  Klíčení začíná již při teplotě 1 °C, teplota pro vzcházení a zakořeňování je vyšší. Důležité je, aby teplota v období odnožování a zakořeňování mírně stoupala. Zvláště poškozuje jarní ječmen po vzejití delší období chladu s vlhkým počasím. Ve fázi sloupkování mu zase škodí sucho a rychlé zvyšování teploty. Za těchto podmínek naroste krátké stéblo, a pokud provází vysokou teplotu i nadměrné sucho, porost ani nevymetá. Ke kvetení vyžaduje ječmen teplotu 16,3 °C a při dozrávání 18 °C. Vysoké výnosy sladovnického ječmene jsou dosahovány v oblastech, kde jsou průměrné roční teploty asi 8-9 °C a průměrná teplota za celé vegetační období 14,5 °C.

U ječmene závisí na užitkovém směru, tedy zda se jedná o sladovnický či krmný ječmen. Sladovnický ječmen dosahuje nejlepších parametrů v řepařských oblastech zejména v Polabí a na Hané. Vyhovující podmínky (při vhodném rozložení srážek) jsou také v oblastech kukuřičných a v dobrých letech lze uspokojivých výsledků dosáhnout i v obilnářských oblastech.

Je náročnější na půdu než jiné obilniny, protože má slabou kořenovou soustavu, krátkou vegetační dobu, a proto vyžaduje relativně nejkvalitnější půdy. Rozsah půdní reakce pro pěstování ječmene je trochu širší než při pěstování pšenice, a to v řepné oblasti 6,2 – 7,2 pH a v bramborové oblasti 5,8 - 6,2 pH. Kyselé půdní prostředí má negativní vliv na jeho růst a na sladovnickou hodnotu, potlačuje tvorbu kořenů a snižuje účinnost živin. Sladovnický ječmen je nevhodný pěstovat na pozemcích s vysokým zhutněním ornice a nevyrovnaným vláhovým režimem půdy, na lokalitách s častým výskytem mlhy, rosy a na pozemcích s vysokým stupněm zaplevelení (pýr plazivý, oves hluchý, atd.). Nejvhodnější půdy jsou hlubší černozemě a hnědozemě s dostatkem jílu, který dokáže držet vodu a podporuje vzlínání za sucha. Na lehkých půdách nelze počítat s vysokými výnosy a navíc se přidává riziko vysokého obsahu N-látek v zrnu díky podeschnutí před sklizní a neuplatnění zřeďovacího efektu. 

K jarnímu ječmeni je možné s výhodou využít minimalizační technologie zpracování půdy. Obecným východiskem pro používání minimalizačních technologií je skutečnost, že obilninám vyhovuje mírně ulehlá půda, její hlubší zpracování (zvláště hlubší orba) není nutné. Možnosti uplatnění minimalizačních technologií zpracování půdy a zakládání porostů u jarního ječmene závisí především na stanovištních podmínkách. Nejvhodnější podmínky pro minimalizační postupy jsou obecně na středně těžkých strukturních půdách s vyšší přirozenou úrodností v  kukuřičné, řepařské a z části i obilnářské výrobní oblasti. Redukci hloubky a  intenzity zpracování půdy je možné doporučit, vzhledem k příznivému vlivu minimalizačních technologií na vodní režim půdy, i na lehčích půdách v suších podmínkách. Na těžkých půdách a ve vlhčích a v chladnějších podmínkách je použití minimalizačních technologií k jarnímu ječmeni méně vhodné. Při mělkém zpracování půdy a zejména při přímých výsevech do nezpracované půdy se v daných podmínkách zvyšuje nebezpečí přemokření, nedostatečného provzdušnění a prohřátí půdy se všemi nepříznivými důsledky pro rostliny jarního ječmene i pro průběh půdních procesů. Pro setí jarního ječmene zde obvykle nejsou delší dobu vhodné podmínky, půda zůstává v nevyzrálém, syrovém stavu. Rozvoj mikrobiální činnosti půdy je zpožděný. Při časném výsevu může dojít k tzv. zamazání osiva s  nepříznivými dopady na klíčení a vzcházení i další růst a vývoj jarního ječmene. Volbu způsobu zpracování půdy a zakládání porostů jarního ječmene je dále nutné provádět s ohledem na předplodinu. Minimalizační technologie jsou vhodné zejména po velmi dobrých předplodinách – po cukrovce a bramborách.

Základem pro zajištění optimálních podmínek pro klíčení a vzcházení osiva je dobrá příprava seťového lůžka. Jeho spodní část by měla být dostatečně utužena, čím se zajistí pravidelná hloubka setí i dostatečný přístup vody k osivu. Naopak půda nad osivem musí být dostatečně kyprá, aby umožnila vzcházení rostlin. Stále platí staré české přísloví, že dobré seťové lůžko je takové, které má „tvrdou postýlku a měkkou peřinku“. Za sucha lze „měkkou peřinku vyměnit za tvrdou“ – utužení válci po zasetí pro podporu kapilarity a rychlejší vzejití. Jarní příprava půdy musí zabezpečit provzdušnění ornice a vytvoření seťového lůžka v hloubce 3-5 cm. Vhodnější je tzv. mělké setí do hloubky 2–3 cm na půdách středních a těžkých, 4 cm na lehkých půdách. Spodní vrstva lůžka má být přibližně o 1–2 cm hlubší oproti požadované hloubce uložení obilky. Předseťová příprava má vytvořit předpoklady pro udržení dobrého strukturního stavu půdy po celou dobu vegetace. Každý předčasný nebo opožděný zásah porušující strukturu zamazáním nebo proschnutím půdy se nepříznivě odrazí na výnosu zrna i sladovnické kvalitě. Jarní ječmen je na tzv. zamazání velmi citlivý. Proto je třeba dbát na vyzrálost půdy při předseťové přípravě. Pokles výnosu kvůli zamazání je vyšší než vlivem opožděného setí. Výsevek závisí na odrůdě ječmene, především na schopnosti odnožování, na hodnotě osiva, na půdě (živiny, vláha, škůdci, plevele), na povětrnostních činitelích a na době a způsobu setí. Při silném odnožení by došlo k většímu rozdílu v růstu hlavního stébla a odnoží, a to by se projevilo nepříznivě ve vyrovnanosti porostu a  nestejnoměrnosti zrání. Proto se výše výsevku volí tak, aby odnožování bylo přiměřené, tj. aby všechny odnože vytvořily vyvinutý normálně vyzrálý klas. Výsevek je proto u sladovnického ječmene poměrně vyšší než u jiných jarních obilnin. V našich oblastech jarního ječmene se počet vysetých klíčivých zrn pohybuje zpravidla od 3 do 5 miliónů na 1 hektar. Při stanovení výsevku je vždy třeba uvážit místní podmínky s důrazem zejména na sušší lokality. Zvýšení výsevku o 10–15 % (asi o 0,5 MKS) se doporučuje při špatném fyzikálním stavu půdy, vyšším množství posklizňových zbytků na povrchu půdy (např. po kukuřici) a při setí po 15. dubnu. Ječmen je zpravidla vyséván do klasických obilnářských řádků s roztečí 12,5 cm. Zajímavé pro jakostní parametry zrna jsou nové způsoby zakládání porostu jarního ječmene zejména výsev do úzkých řádků (což by mělo simulovat výsev na široko) či přímo výsev na široko pomocí nových secích kombinací. Lepší rozmístění rostlin při setí do úzkých řádků se pozitivně odráží i ve vyšším přepadu zrna (83 % proti 80,5 %). Je to způsobeno menším podílem klasu ze slabých odnoží. Úzké řádky kromě zlepšení jakostních parametrů zvýší i výnos. U vyšších výsevků klesal podíl předního zrna. HTZ se snižovala rovnoměrně s rostoucím výsevkem z  51,2 g až na 49 g. Počet zrn v klase se s rostoucím výsevkem snižoval a byl ovlivněn množstvím klasů na 1m2.  Agrotechnická lhůta setí není u jarních obilnin kalendářně stanovena. Při studiu dlouhodobých časových řad nebyla u jarního ječmene nalezena zřejmá závislost mezi výši výnosu a datem setí. Vždy záleželo na podmínkách konkrétního ročníku, nástupu jara a vytvoření vhodných podmínek. Platí však, že jarní ječmen by se měl vysévat co nejdříve na jaře, jakmile to počasí a stav půdy dovolí (pozornost je třeba věnovat vlhkosti půdy, aby nedošlo k tzv. zamazání). Prvky potenciálního výnosu (počet odnoží, délka klasu, květní hrbolky) se u ječmene jarního zakládají v raných fázích růstu. Tyto procesy souvisí jednak s teplotou a vláhou, jednak s délkou dne a složením slunečního spektra, důležitý je také dostatek živin. Včasné a  kvalitní založení porostu vytváří předpoklady pro časné a vyrovnané odnožování a je jedním ze základních prvků technologie pěstování jarního ječmene. Opožděné setí není definováno datem v kalendáři, ale zpožděním proti optimálnímu termínu v příslušném ročníku. Tímto zpožděním dochází jak ke snížení výnosu, tak ke zhoršené sladovnické jakosti (zvyšuje se obsah bílkovin v zrně, klesá podíl předního zrna). Se zvyšujícím se datem v kalendáři bývá negativní vliv opožděného setí na výnos jarního ječmene zpravidla silnější, takže v ročnících, kdy se v řepařské oblasti vytvoří podmínky pro setí až po 15. dubnu, může ztráta na výnosu z 1 ha dosahovat k hranici 3 % za každý den posunu za optimální termín.

Jarní ječmen reaguje pozitivně na ochranu proti plevelům zvýšením výnosů, usnadněním a zvýšením efektivnosti sklizně, zlepšením kvalitativních parametrů zrna a snížením kontaminace zrna příměsí plevelných semen. Vzhledem k vysoké konkurenční schopnosti jarního ječmene jsou výnosové přírůstky ochrany proti plevelům často několikanásobně nižší než v případě ozimých obilnin. K výnosovému efektu je ale nutné započítávat také ostatní dopady zaplevelení, které ovlivňují celkovou ekonomiku pěstování a kvalitu. K důležitým hlediskům, která podtrhují význam ochrany proti plevelům v jarním ječmeni, patří také ovlivnění půdní zásoby semen (potenciální zaplevelení). Ačkoliv řada plevelných druhů nemusí být v ječmeni příčinou významnějších výnosových ztrát, jejich ponechání bez ošetření může docházet k růstu půdní zásoby a následnému zvyšování zaplevelení v osevním sledu. To je významné především u plodin s náročnou ochranou, kdy větší úroveň zaplevelení podstatně zvyšuje celkovou nákladovost rostlinné produkce. Ponechání plevelů v jarním ječmeni může představovat vyšší množství sklizené hmoty až o 30 %, a při této úrovni zaplevelení sklizňové ztráty rostou až o 50 %. Narůstají také náklady na čištění zrna, přičemž semena některých plevelných druhů jsou jen obtížně separovatelná. Řada plevelných druhů dozrává později, než nastupuje plná zralost ječmene a dochází k problémům se zvyšováním vlhkosti zrna při sklizni a  zpožďováním sklizně. Všechny tyto skutečnosti nabývají na významu především u  sladovnického ječmene či u produkce osiva, kde je důležitým parametrem klíčivost.  Listové choroby ovlivňují výnos, podíly na sítech, ale i obsah bílkovin. V našich podmínkách se na listech ječmene jarního mohou vyskytovat tyto choroby: padlí travní, hnědá skvrnitost, rynchosporiová skvrnitost, ramulariová skvrnitost, listové skvrny neparazitárního původu. Dále je klíčová ochrana proti klasovým fuzariózám. Přes široké spektrum živočišných škůdců se na jarním ječmeni vyskytují jen sporadicky. Ochrana proti škůdcům je aktuální jen při napadení v jednotlivých letech. Nejvýznamnější škůdci jarního ječmene: mšice, kohoutci, třásněnky a bzunka ječná. 

Jarní ječmen je na hnojení nejcitlivější ze všech obilovin. Souvisí to s jeho krátkým vegetačním obdobím a slabší kořenovou soustavu. Hlavní masa kořenů podílející se na výživě ječmene sahá jen do hloubky 0,25 m. Správná výživa a  hnojení jarního ječmene je velmi důležitá, neboť přispívá v podstatné míře k tvorbě výnosu a kvality. Celé hnojení usměrňuje pěstitel. Jarní ječmen je se svým mělce rozloženým kořenovým systémem plodinou s obrovskými nároky na dostatek pohotových živin. Z toho důvodu je také označován za plodinu staré půdní síly, kdy využívá minerálních i organických hnojiv aplikovaných k předplodině pro dosažení vysoké úrovně kvalitní produkce. To platilo při osevním postupu, do kterého byly zařazeny hnojem hnojené plodiny. Významnou roli hrají předplodiny, které lze rozdělit do tří skupin: 1. organicky hnojené okopaniny (cukrovka, brambory, kukuřice, atd.) 2. zanechávající dostatek pohotových živin (řepka, mák, hořčice, atd.) 3. Půdu vyčerpávající, s vysokým podílem posklizňových zbytků (ozimá pšenice, kukuřice na zrno, atd.). Jarní ječmen má z obilovin horší osvojovací schopnost živin a také nejhůř snáší kyselejší půdy. Značnou předností je jeho vyšší tolerance k předplodině. Rozhodujícími faktory, které vytvářejí předpoklady dobrých a kvalitních sklizní, jsou kromě výběru vhodné odrůdy, časného setí a dobré agrotechniky také: vysoká půdní úrodnost (zajištění dobrých pěstebních podmínek pro ječmen) a dobrá výživa rostlin (dobré působení živin ze staré půdní síly i živin aplikovaných hnojiv). U sladovnického ječmene je výnosem okolo 5 tun z ha odčerpáno z půdy okolo 110 kg N, 24 kg P, 90 kg K, 30 kg Ca, 9 kg Mg. Převážnou část živin přijme ječmen jarní ve velmi krátkém období (asi 6 týdnů). Příjem dusíku vrcholí těsně po metání a rostlina využívá přijatý dusík na tvorbu zrna. Pozdější příjem dusíku je zvláště u sladovnického ječmene již nežádoucí, aby nebyla negativně ovlivněna kvalita zrna vyšším obsahem N-látek v zrnu. U krmných odrůd ječmene je zvýšený obsah N-látek v zrnu naopak prospěšný.

V posledních letech je stále více limitujícím prvkem výnosu voda, tedy nedostatek srážek. Proto se ječmenům daří i v oblastech kolem 400–500 m n. m., kde se období sucha na výsledné produkci neprojeví tak ničivě jako v teplé obilnářské a  kukuřičné oblasti. V požadavcích na vodu se typy a odrůdy ječmene vzájemně odlišují. Celkové roční množství vodních srážek se v našich ječmenných oblastech pohybuje od 450 do 650 mm. Vzhledem ke krátkému vegetačnímu období a zvýšeným požadavkům na vláhu v období sloupkování a metání má mimořádný význam rozdělení vodních srážek v době vegetace. Je výhodné, když jsou v březnu a dubnu méně vydatné deště, protože ječmen může dobře klíčit, vzcházet a odnožovat. Rozhodující srážky jsou v  květnu a červnu, kdy ječmen sloupkuje a metá. Zde záleží nejen na celkových měsíčních srážkách, ale i na jejich rozdělení. Ječmeni škodí i časté lijáky, které narušují půdní strukturu a zapříčiňují silné poléhání porostu. Když je v období dozrávání sucho a vedro, ječmen dozrává nouzově. Při dozrávání škodí i nadměrné množství srážek, protože se snižuje sladovnická hodnota zrna. Za vlhkého počasí se aktivizují fermenty, které rozkládají škrob na cukry. Zrno nemusí klíčit, ale potom těžko nakličuje při sladování. 

Při pěstování jarního ječmene po obilninách je možné na úrodnějších půdách i  při větším výskytu jednotlivých plevelů vypustit podzimní orbu při využití nové technologie založení porostu s výsevem strniskových meziplodin jako mulče. Po sklizni obilní předplodiny a okamžitém úklidu slámy následuje podmítka radličnými podmítači na hloubku 0,15 m s urovnáním povrchu půdy a výsevem strniskových meziplodin (nejlépe hořčice bílé). Pokud má zemědělský podnik k dispozici potřebné stroje (např. talířový podmítač s výsevní skříní či jinou soupravu), je možné tuto práci vykonat v jedné pracovní operaci. Důležité je, aby tyto pracovní operace navazovaly na sebe tak, aby se maximálně využilo meziporostové období (teploty vzduchu, srážek) pro dostatečný nárůst biomasy meziplodin (nejen nadzemní hmoty, ale i kořenů). Strniskové meziplodiny během své vegetace chrání půdu nejen proti erozi, ale svým pokryvem zabraňují podzimním dešťům v narušování struktury povrchové vrstvy, při dobrém zapojení omezují zaplevelení a prorůstající kořeny zlepšují půdní podmínky orniční i podorniční vrstvy půdy (tzv. biologické zpracování). Po umrtvení nadzemní biomasy strniskových meziplodin během zimy mrazem je půda na jaře kryta mulčem. Před setím jarního ječmene je třeba podle intenzity výskytu ozimých, případně časně jarních plevelů a typu použitého speciálního secího stroje rozhodnout o mechanické nebo chemické přípravě seťového lůžka. Při dobře urovnaném povrchu půdy a slabším zaplevelením stačí aplikovat herbicid Roundup a podle množství nadzemní biomasy volit speciální secí stroj. V ostatních případech bude nutné použít kypřiče s aktivně poháněnými pracovními orgány a použít podle množství mulče na povrchu půdy vhodný secí stroj

Kruml, M. Technologie pěstování ječmene jarního (Hordeum vulgare L.) a jeho využití. Bakalářská práce JCU, 2014, 60 str. 

Mn-deficientní skvrnitost ječmene, abiotická nekrotická skvrnitost ječmene, větrné polehnutí ječmene

hnědá rzivost ječmene, padlí ječmene, prašná snětivost ječmene, pruhovitost ječmene, růžovění klasů obilnin, sněžná plísňovitost obilnin, spála obilnin, stéblolam pšenice (a další choroby bází stébel - lemovaná stébelná skvrnitost pšenice, sněžná plísňovitost obilnin, obecná krčková a kořenová hniloba pšenice), sítovitá skvrnitost ječmene, tmavohnědá skvrnitost ječmene, tyfulová plísňovitost obilnin, vřetenovitá hnědá skvrnitost ječmene, černání kořenů a báze stébel obilnin

bejlomorka sedlová, bodruška obilná, bzunka ječná, hraboš polní, hrbáč osenní, háďátko ovesné, kohoutek modrý, kohoutek černý, květilka obilná, kyjatka osenní, kyjatka travní, křísek polní, larvy kovaříkovitých, mšice střemchová, obaleč obilní, plodomorka plevová, plodomorka pšeničná, třásnokřídlí, vrtalka ječná, zelenuška žlutopásá

Dlouhodobým a opakovaným používáním herbicidů docházelo ke změnám plevelových společenstev. Ze zemědělských ploch byly - a stále jsou - významně potlačovány citlivé druhy plevelů, naopak se zvýšila početnost druhů tolerantnějším k herbicidům. Jednotlivé plevelné druhy se postupně přizpůsobovaly měnícím se přírodním podmínkám, později technologiím pěstování. Některé rostliny nebyly schopné postupně se přizpůsobovat obdělávání půdy a z polí vymizely (kolenec rolní). Některé plevele zase byly tak svázané s technologií pěstování, že po změně technologie nebyly schopné se v nových podmínkách reprodukovat (koukol polní). Pěstování kulturních rostlin v monokulturách je z pohledu ekologické rovnováhy nepřirozeným jevem. Snahou vytvořit co nejvhodnější podmínky pro kulturní rostliny jsou ovlivňována původní rostlinná společenstva. V minulosti byla plevelová společenstva co do druhového spektra velmi bohatá. Na polích v jednotlivých kulturních rostlinách bylo zastoupeno mnoho desítek plevelných druhů, které konkurovaly kulturním rostlinám i samy sobě navzájem. Byla tak zajištěna druhová rozmanitost a poměrná stabilita plevelových společenstev. Vývoj druhového složení plevelových společenstev byl a stále bude ovlivňován celou řadou faktorů. S rozvojem intenzivního zemědělství, který začal v minulém století a stále pokračuje, bylo v zemědělství aplikováno mnoho nových poznatků. Významně byla plevelová společenstva ovlivněna zavedením nových osevních sledů, rozvojem mechanizace, která ovlivnila kvalitu agrotechniky, rozvojem využití minimalizačních technologií zpracování půdy, rostoucí intenzitou využívání statkových a minerálních hnojiv, nejvíce však používáním herbicidů v posledních padesáti letech. Další reakcí je pak vznik rezistence vůči herbicidům - například rezistentní populace chundelky vůči sulfonylmočovinám a dalším herbicidům ze skupiny ALS inhibitorů (v ČR jsou již desítky pozemků se silnou rezistencí). 
Plevele jednoleté - jedná se o plevelné druhy s výhradně generativním způsobem rozmnožování (prostřednictvím semen nebo plodů) v rámci jedné vegetační sezony. 
Efemérní plevele - druhy jednoletých plevelů vzcházející na podzim nebo v průběhu zimy a dozrávající v následujícím roce. Poměrně brzy na jaře velmi rychle obnovují růst, velmi rychle dosahují fáze kvetení a k tvorbě semen většinou dochází už koncem jara nebo počátkem léta. Jedná se většinou o drobnější druhy, které kulturní plodině výrazněji nekonkurují. Nejvýznamnějšími zástupci jsou: rozrazil břečťanolistý, huseníček rolní, osívka jarní, plevel okoličnatý, penízek prorostlý apod.
Časné jarní plevele - plevele časně setých jařin, řada těchto plevelů vzchází i později v průběhu vegetace. Klíčí při teplotách od 1°C. Mezi nejvýznamnější druhy jarních plevelů patří oves hluchý, hořčice polní, ředkev ohnice, konopice polní, opletka obecná, truskavec ptačí, drchnička rolní apod. 
Pozdní jarní plevele - jedná se o teplomilnější druhy plevelů, které začínají vzcházet až při teplotách půdy kolem 10 °C, obvykle vzcházejí i v průběhu vegetace. Jedná se o plevele, které se uplatňují zejména v širokořádkových plodinách, v porostech obilnin je jejich škodlivost omezená. Hlavními zástupci jsou merlíky bílý a zvrhlý, laskavce zelenoklasý a srstnatý, rdesno blešník, ježatka kuří noha, béry sivý a přeslenitý, bažanka roční a další. 
Ozimé plevele - tato skupina je druhově nejpočetnější. Patří sem jak typické ozimy, které vzcházejí převážně v podzimním období, tak druhy, které vzcházejí v průběhu celého vegetačního období a dokáží přečkat zimu ve formě listových růžic. Z velmi široké skupiny plevelů jsou z hlediska ochranných opatření významné zejména konkurenčně silné plevele svízel přítula, mák vlčí, heřmánkovec nevonný, chundelka metlice, úhorník mnohodílný, chrpa modrá. Drobnějšími druhy spodního patra jsou violka rolní, rozrazil perský, ptačinec žabinec, hluchavka nachová. 
Plevele dvouleté a víceleté, rozmnožující se převážně generativně - nejedná se o typické plevele jednoletých kultur. Plevele této skupiny zaplevelují především trvalé kultury a víceleté porosty, často trvalé travní porosty. Mezi tyto druhy patří mrkev obecná, škarda dvouletá, pampeliška, širokolisté šťovíky, pelyněk černobýl apod. 
Plevele vytrvalé, rozmnožující se převážně vegetativně - plevele se schopností intenzivního vegetativního šíření pomocí nadzemních nebo podzemních orgánů, výjimečně mohou být na orné půdě odkázány pouze na vegetativní rozmnožování (rdesno obojživelné). Obvykle mají schopnost vegetativního i generativního šíření. Tuto skupinu plevelů pak podle hloubky prokořenění dělíme na: plevele mělčeji kořenící (mochna husí a plazivá, pryskyřník plazivý, popenec břečťanolistý, pýr plazivý, čistec bahenní a další) a plevele hlouběji kořenící přeslička rolní, pcháč oset, svlačec rolní, mléč rolní a další).

Plevele významně ovlivňují výnosy obilnin. Jejich škodlivost se projevuje nejen snížením výnosu, ale také zvýšenými náklady na sklizeň, čištění a sušení. Ochrana proti plevelům však dosahuje ekonomické efektivnosti teprve od určité úrovně zaplevelení. Tato úroveň je označována jako práh škodlivosti a je pro obilniny charakterizována u vybraných plevelů následujícími počty na 1 m²: svízel přítula 0,1–0,5 rostlin/m², ostatní dvouděložné plevele 10–30 rostlin/m², trávovité plevele 10–20 rostlin/m². Vytrvalé plevele pcháč oset a pýr plazivý svým konkurenčním působením i několikanásobně převyšují jednoleté plevele a práh škodlivosti se pohybuje v rozsahu 0,1–0,2 rostlin/m².
V jarních obilninách patří k nejvýznamnějším konkurentům oves hluchý, opletka obecná, konopice polní, merlík bílý a zvrhlý a pcháč oset. 
Významným konkurentem se mohou stát i ozimé plevele, jako heřmánkovec nevonný či svízel, pokud se jedná o rostliny vzešlé v průběhu podzimu či zimy a tyto nebyly zničeny jarní přípravou půdy.

Při rozhodování o konkrétním termínu ošetření je důležité zohlednit termín aplikace z hlediska růstové fáze plevelů (neprovádět aplikaci v nevhodném aplikačním termínu) a dodržet doporučenou aplikační dávku herbicidu. Výskyt plevelů dosahuje velmi často značné variability nejen mezi pozemky a oblastmi, ale rovněž v rámci jednoho pozemku. Vzhledem k tomu, že herbicidy se vyznačují v některých případech i zásadními odlišnostmi ve spektru účinnosti, mohou rozdíly v nákladech na ochranu proti plevelům dosahovat až násobků nejlevnějších variant. Proto je velmi významné provádět výběr herbicidu dle skutečné struktury a intenzity zaplevelení. Přitom není nezbytné posuzovat každý plevel samostatně, ale je možné vytvořit skupiny plevelů, proti nimž by měla být směřována ochrana. 
Tyto skupiny představují: 
a) chundelka metlice, 
b) svízel přítula, 
c) citlivé dvouděložné plevele, 
d) odolné dvouděložné plevele, 
e) pcháč oset,
f) oves hluchý,
g) pýr plazivý.

Při opakovaném používání stejných přípravků existuje riziko vzniku rezistence, proto je třeba střídat přípravky s různým mechanizmem působení.

Vizuální hodnocení výskytu plevelných rostlin v období vzcházení a v průběhu vegetace.