Protesty farmářů v Bruselu zafungovaly, říká ministr. Škrty v dotacích ale hrozí i nadále
Euractiv.cz, 6. února 2026
Zemědělské protesty pomohly vrátit klíčová témata zpět na jednací stůl v Bruselu, říká v rozhovoru pro Euractiv.cz ministr zemědělství Martin Šebestyán (za SPD). I přes tento tlak ale českému i evropskému zemědělství hrozí výrazné škrty v rozpočtu, které by podle propočtů mohly dosáhnout až poloviny současné podpory.
Martin Šebestyán je od prosince 2025 ministrem zemědělství ČR, a to jako nestraník nominovaný hnutím SPD. Dříve působil jako generální ředitel Státního zemědělského intervenčního fondu a zastával funkci předsedy Iniciativy zemědělských a potravinářských podniků.
Jak se podle vás osvědčila společná zemědělská politika EU a český strategický plán v tom aktuálním programovacím období 2021-2027?
Naše současná politika měla na začátku určité „porodní bolesti“. Existovala zde dohoda nevládních organizací s předešlou vládou, poté došlo ke změně a začaly velké debaty o úpravách strategického plánu hned na začátku období. Ať už šlo o redistributivní platbu nebo o rozsah ochrany silně ohrožené půdy a podobně. To se podle mého názoru úplně nepovedlo – vždy by bylo lepší, kdyby dohoda byla pevná a věci se neměnily. Řada subjektů to pak nesla nelibě.
Z pohledu nastavení mě trochu mrzí, že Česká republika nemá současnou zemědělskou politiku více zacílenou. Chybí tam větší diferenciace různých typů plateb, například podle území, kde podnik hospodaří, což už bylo v tomto období umožněno i v rámci přímých plateb. Tuto situaci bych chtěl pro další období rozhodně zvážit.
Co se týče strategického plánu, zmiňoval jste jeho úpravy na začátku. Dá se říct, že si teď plán s českým zemědělstvím již „sedl“, nebo to stále není vyhovující a slyšíte na současný stav kritiku?
Myslím, že si to sedlo. Na druhou stranu je tam pořád řada věcí, které je potřeba řešit. Příkladem je preference českých potravin nebo biopotravin. Jestliže máme tak velkou část území v ekologickém hospodaření, měli bychom mít také cíl, aby se tyto potraviny nebo zemědělské komodity prodávaly za ceny odpovídající bioprodukci, a ne aby končily jako konvenční. Toto hospodaření chceme podporovat, ale musí to být zohledněno i z ekonomického hlediska. To jsou podle mě věci, které jsou vodítkem pro budoucí zemědělskou politiku a na které si musíme dát pozor.
Stejně tak bych zmínil otázku přidané hodnoty a potřebu změnit způsob hospodaření. To znamená omezit vývoz jednoduchých komodit, jako je obilí, živá zvířata nebo mléko, a dovoz hotových potravin, a naopak více tyto komodity zpracovávat u nás.
Evropská komise v návrhu nového víceletého finančního rámce po roce 2027 navrhuje krácení peněz určených na zemědělství, ty mají být navíc součástí velkého fondu spolu s penězi na kohezní politiku. Pokud by návrh prošel, co by to znamenalo pro české zemědělství? Máte spočítané konkrétní dopady?
Spočítané to máme. Pokud započítáme inflaci a návrh celkového finančního objemu pro zemědělskou politiku, jedná se o pokles o více než 50 % celého balíčku, což je zásadní.
Pevně věřím, že se ještě podaří dosáhnout úprav. Zároveň z pohledu resortu zemědělství – a to nejen ve vztahu k zemědělství, ale také k potravinářství, vodě a lesům – platí, že velká část prostředků bude soustředěna v Národním regionálním plánu partnerství. Tam se bude muset zemědělství ucházet o svůj podíl z velkého balíku prostředků, z nového fondu, kde budou i prostředky na kohezní politiku.
Jste kvůli tomu v kontaktu s ministerstvem pro místní rozvoj, abyste řešili rozdělení prostředků mezi kohezi a zemědělství?
Ano, ale vzhledem k tomu, že víceletý finanční rámec ještě není definitivní, jsme nyní v situaci, kdy si jednotlivé resorty třídí své priority. Panuje shoda v tom, že budeme muset cílit na skutečně primární priority státu a vlády, a ne se snažit „lehce přisladit“ všem. Jinými slovy – vybrat si priority. A o tom je nyní ta debata.
Součástí návrhu nové společné zemědělské politiky je i zastropování na úrovni 100 000 eur na podnik ročně. Jak tento návrh vnímáte?
Na evropské úrovni, na Radě ministrů, je to velmi složité téma, protože zemědělská prvovýroba se v jednotlivých státech výrazně liší. Já osobně jsem dlouhodobým zastáncem degresivity. Zastropování jako takové by mělo být otázkou specifických podmínek konkrétního státu. Kolegům v EU často uvádím příklad České republiky, kde se 85 % produkce mléka odehrává v zemědělských podnicích a farmách nad 1 000 hektarů. K tomu je potřeba vždy přihlížet, pokud chceme řešit otázky soběstačnosti, potravinové suverenity a podobně.
Cítíte v tomto ohledu pochopení české situace ze strany ostatních členských států?
Myslím si, že většina států už dnes velmi jasně mluví o tom, že nastavení by mělo vycházet z národních podmínek a být v gesci jednotlivých členských států podle struktury jejich zemědělství.
Samozřejmě je to silně ovlivněno celkovou velikostí finančního balíčku. Sám jsem zvědavý, jestli se nakonec většina států neshodne na tom, že se nejprve musí dojednat finanční rámec a teprve poté řešit konkrétní podmínky nastavení. Řešit obojí paralelně je totiž velmi komplikované, pokud nevíme, kolik prostředků bude k dispozici. Toto téma nyní mezi ministry zemědělství silně rezonuje a myslím, že bude jednou z klíčových otázek nadcházejících měsíců.
Existuje pro Česko přijatelná míra zastropování?
Česká republika už v minulosti, ještě před současným obdobím, uvažovala o různých formách zastropování – například při odečtu mzdových nákladů a podobně. Takže tyto varianty jsou určitě ve hře. Klíčové ale je, aby systém zohledňoval zaměstnanost na venkově, strukturu prvovýroby daného podniku a další souvislosti.
Je zřejmé, že ministři zemědělství napříč Evropou by uvítali více peněz pro zemědělství. Evropský rozpočet je ale pod tlakem a své obálky si chtějí zajistit i další sektory – je to tedy i otázka národní debaty a přesvědčování vládních partnerů. Myslíte si, že existuje reálná šance, že se vám podaří vyjednat větší objem prostředků právě pro zemědělství?
Ve skutečnosti je to ještě složitější. Řada států si postupně upravuje své strategie podle národních priorit a některé jsou připraveny řešit konkurenceschopnost zemědělství a potravinářství prostřednictvím národních podpor.
Pokud se na to podíváme z hlediska konkurenceschopnosti evropského zemědělství a potravinářství vůči světu, cíl máme všichni stejný. Rozdílné jsou ale cesty, jak se k němu dostat – a ty závisí na postavení zemědělství v daném státě. Hraje roli volební potenciál, struktura zemědělství, vazba na potravinářský průmysl, intenzita živočišné výroby a další faktory.
Dalším zásadním aspektem je, zda je daný stát čistým plátcem, nebo příjemcem. To všechno ovlivňuje, jakou cestou se jednotlivé státy vydávají. Některé jsou ochotny akceptovat nižší financování z evropského rozpočtu výměnou za možnost výraznějšího kofinancování nebo větší flexibility v národních podporách. A to celou situaci ještě více komplikuje.
To by ale pro Česko nebylo dobré, neboť náš národní rozpočet je velmi omezený…
Díváte se na to naprosto správně. Samozřejmě je to vždy otázka síly rozpočtu konkrétního členského státu. Jsme teď v procesu vyjednávání, ale je potřeba říct, že i tato cesta, o které jsem mluvil, je některými státy preferovaná. Příkladem je i Německo, které je jedním z největších plátců do evropského rozpočtu.
Na naší konferenci České priority v evropské politice zaznívalo, že některé zemědělské organizace nebo potravináři by byli ochotni akceptovat nižší dotace výměnou za výrazné zjednodušení podmínek. Jak realistické podle vás je, že by se na něčem takovém dokázala Evropská unie dohodnout?
Určitý efekt by takový krok mít mohl, ale nemyslím si, že by byl natolik zásadní, aby dokázal nahradit chybějící finanční prostředky. Není to totiž jen o podmínkách společné zemědělské politiky. Jde také o pravidla týkající se ochrany rostlin a celkově o souhrn evropských požadavků, které na zemědělství dopadají, včetně systému emisních povolenek a dalších opatření.
To všechno samozřejmě zhoršuje konkurenceschopnost evropských zemědělců vůči producentům mimo Evropskou unii. Částečně by se určité uvolnění podmínek mohlo podařit, ale nemyslím si, že bychom se dokázali ze dne na den dostat na úroveň standardů prvovýroby a potravinářských provozů, které platí například v Jižní Americe, Severní Americe nebo v některých afrických zemích.
V prosinci se v Bruselu během zasedání Evropské rady konaly velké zemědělské protesty. Myslíte si, že mobilizace zemědělské veřejnosti napříč Evropou se skutečně promítá do toho, jak bude zemědělská politika vypadat, případně jak se nyní tvoří legislativa, která na zemědělství dopadá? Vnímáte při debatách v Bruselu větší akcent na obavy zemědělců?
Ano. I kvůli tomu byla v lednu svolána mimořádná schůzka ministrů zemědělství. Neustále se tam vracejí základní témata: rozpočet, otázka samostatnosti nebo nesamostatnosti zemědělské politiky, a to jak z pohledu financování – jednotný versus nejednotný fond –, tak z pohledu legislativy. Tyto otázky jsou pořád na stole.
Dalším silným tématem je zjednodušování, které zemědělci požadují i bez přímé vazby na finanční prostředky, protože administrativní zátěž je skutečně vysoká. A třetím výrazným bodem, který v protestech silně rezonuje, jsou obchodní dohody – ať už jde o Mercosur nebo v případě východních států Evropské unie o Ukrajinu. Názory na tyto dohody nejsou jednotné: pohybují se od úplného odmítání až po požadavek, aby každá dohoda minimálně obsahovala ochranná opatření, tzv. safeguardy. Ty by měly jednak zaručit určitý standard dováženého zboží a zároveň umožnit zásah v případě problémů na trhu, například při výrazných výkyvech cen. Myslím si, že právě toto je jeden z konkrétních výsledků zemědělských protestů – že se tato témata stále znovu otevírají na Radách i mimořádných jednáních.
Pevně doufám, že se podaří dospět ke konkrétním výsledkům: že protesty přispějí k navýšení rozpočtu, že zemědělská politika zůstane legislativně samostatná, že bude pokračovat zjednodušování – ať už formou nových návrhů, jejich přepracování, nebo v rámci omnibusů. A z našeho pohledu je zásadní, aby obchodní dohody skutečně obsahovaly ochranná opatření, která přispějí ke stabilitě a uklidnění zemědělské veřejnosti.
V Česku bývá debata o dotační politice často velmi vyhrocená a polarizovaná mezi malými a velkými zemědělci. Budete se snažit hledat základní shodu napříč organizacemi alespoň na některých klíčových bodech společné zemědělské politiky?
Určitě ano. A to i z toho důvodu, že jsem byl navržen na ministra společnou iniciativou nevládních organizací, které zahrnují malé zemědělce, mladé agrárníky, ekologické zemědělce, ale také střední a větší zemědělské společnosti. Proto považuji za nutné, aby všichni seděli u jednoho stolu a tato témata společně probírali.
Myslím si, že s nevládními organizacemi máme shodu na základním principu: menší subjekt má dostávat vyšší podporu než střední a velký. Další věcí, na které se shodujeme, je snaha motivovat zemědělské subjekty k vyšší přidané hodnotě – ať už prostřednictvím zemědělské prvovýroby, zvyšování intenzity živočišné výroby, podpory citlivých komodit nebo diverzifikace činností. Cílem je, aby byly aktivní a snažily se zvyšovat svůj příjem, respektive tržby přepočtené na hektar. Dotací bude méně a méně, a i když chápu, že je to v některých regionech velmi obtížné, bude nutné se na tuto cestu soustředit. Zemědělci sice pečují o krajinu a poskytují veřejnou službu, ale zároveň je to podnikání. A to podnikání musí fungovat ve stabilním a předvídatelném prostředí – na tom panuje široká shoda –, včetně určité záchranné sítě. Přehnaná závislost na státu ale dlouhodobě není dobrá.
Na těchto principech se shodují všechny organizace zapojené do společné iniciativy a právě na nich bychom chtěli stavět i budoucí zemědělskou politiku. Samozřejmě pak přicházejí kontroverznější otázky – například zastropování, jeho výše, způsob výpočtu nebo posuzování propojených podniků. Tyto věci se ale musí otevřeně prodiskutovat, podložit čísly a vyhodnotit jejich dopady.
Zároveň je potřeba si znovu připomenout, že máme v České republice určitou strukturu zemědělské prvovýroby, kterou jsme zdědili historickým vývojem. A v této struktuře mají své místo jak malé rodinné farmy, tak střední i velké podniky, bez ohledu na jejich právní formu.
Máte obavu, že by česká vyjednávací pozice v Bruselu mohla být oslabena tím, že Česko stále řeší střet zájmů kvůli Agrofertu? Téma se řeší i v Evropském parlamentu…
Strašně bych si přál, aby to do tohoto vyjednávání vůbec nezasahovalo. Na evropskou úroveň jsme to téma z české politické scény přinesli my sami, zejména v Evropském parlamentu. Přitom z pohledu samotné Evropské unie – alespoň podle mých zkušeností z jednání o auditech a podobně – to nemá až tak zásadní význam.
Pevně věřím, že v tomto případě zvítězí zdravý rozum. Jen bych chtěl připomenout, že z hlediska zemědělské prvovýroby obhospodařuje Agrofert v České republice zhruba tři procenta zemědělské půdy. Nechci to nijak zlehčovat, není to zanedbatelná věc, ale rozhodně by to nemělo ovlivňovat vyjednávání o podmínkách pro zbývající většinu zemědělců a pro české zemědělství jako celek.
Zdroj: