Zvažujeme strop na vlastnictví půdy, říká nový ministr zemědělství Šebestyán. Ve hře jsou regionální limity
Hospodářské noviny, 19. prosince 2025
Nový ministr zemědělství Martin Šebestyán chce změnit pravidla hry na trhu se zemědělskou půdou. V prvním rozhovoru od svého jmenování otevřeně mluví o možnosti regionálních stropů na její koncentraci a o větší roli státu při jejím odkupu. Vysvětluje také, proč považuje část současných ekologických pravidel pro zemědělce za přehnaná, kde chce hledat chybějící miliardy v rozpočtu a jaké priority chce Česko prosazovat při vyjednávání nové zemědělské politiky EU.
Kdy a proč jste se rozhodl ucházet o post ministra zemědělství?
Poslední zhruba rok jsme s kolegy z nevládních zemědělských a potravinářských organizací pracovali na větším sjednocení sektoru. Dlouhodobě jsme totiž vnímali, že zemědělci a potravináři často vystupují roztříštěně.
Postupně se proto většina relevantních organizací shodla na společné představě budoucí zemědělské politiky. Připravili jsme společný program a představili ho politickým stranám. Z těchto jednání pak vzešla i personální otázka. Kolegové mě následně navrhli jako kandidáta a po volbách mě oslovil Tomio Okamura, jehož nabídku jsem přijal.
Tomio Okamura tvrdí, že všichni ministři SPD souhlasí s programem hnutí. Znamená to, že souhlasíte s myšlenkou referenda o vystoupení Česka z Evropské unie?
Do funkce jsem šel s tím, že program vlády je vymezen koaliční smlouvou a programovým prohlášením. To je rámec, který budu respektovat. Stejně tak budu respektovat mandáty, které vzniknou na úrovni vlády, koaliční rady nebo premiéra.
V programovém prohlášení vlády ale referendum o vystoupení z EU není. Znamená to, že s ním nesouhlasíte?
Nebudu říkat, s čím osobně souhlasím nebo nesouhlasím. Mojí rolí je naplňovat programové prohlášení vlády.
Pokud by k vystoupení z EU došlo, pomohlo by to podle vás českému zemědělství?
Nedokážu říct, čemu konkrétně by to pomohlo. Je ale potřeba říct, že vstup do Evropské unie českému zemědělství prospěl. Zároveň platí, že v demokratických zemích jsou podobná referenda běžná. Viděli jsme to například ve Velké Británii.
Vedl jste Iniciativu zemědělských a potravinářských podniků. Asociace soukromého zemědělství vás kvůli tomu obviňuje z napojení na velké agrokoncerny. Jak chcete jako ministr tyto obavy rozptýlit?
Tu funkci bych nikdy nepřijal, kdybych neměl podporu velké většiny zemědělského a potravinářského sektoru. Často tady podle mě dochází ke zkreslenému vnímání toho, kdo je vlastně velký a kdo malý.
Řada soukromých zemědělců a rodinných farem je součástí organizací, jako je Agrární komora nebo Českomoravský svaz zemědělských podnikatelů. V jejich vedení jsou lidé, kteří sami hospodaří na desítkách nebo stovkách hektarů. V těchto organizacích jsou zastoupeny jak malé firmy a rodinné farmy, tak střední podniky.
Program, který jsme společně připravovali, respektuje strukturu českého zemědělství a způsob hospodaření u nás. Je potřeba podporovat malé a rodinné farmy, které chtějí na venkově pracovat, vyrábět a udržovat pestrost krajiny. Zároveň ale musíme brát v úvahu realitu, například to, že se více než 85 procent mléka v Česku vyrábí na farmách o výměře přes tisíc hektarů.
Cílem musí být vyvážený přístup. Menší hospodáři mají mít silnější podporu, ale nemůžeme postupovat stylem, že jednou podporujeme jen velké a jindy jen malé. To nikam nevede.
Jako ministr zemědělství budete v některých případech odvolacím orgánem, pokud Státní zemědělský intervenční fond (SZIF) zamítne proplacení dotací firmám z holdingu Agrofert. Očekáváte v takové situaci tlak například ze strany jeho ředitele Josefa Mráze, se kterým jste spolupracoval v iniciativě?
Ne, žádný tlak neočekávám. Rozhodování v těchto věcech chci nechat na úřednících Státního zemědělského intervenčního fondu a ministerstva jako odvolacího orgánu. Vše musí probíhat podle jasných postupů a platné legislativy.
K celé kauze střetu zájmů chci říct, že mě mrzí, že jakmile někdo vysloví odlišný právní názor, okamžitě se z toho stává politické téma. Zákon o střetu zájmů byl přijat jako poslanecký návrh bez důvodové zprávy a jeho výklad od začátku vyvolával nejasnosti, což vedlo k různým právním interpretacím. (Martin Šebestyán čelil kritice, že jako ředitel Státního zemědělského intervenčního fondu zdržoval pozastavení dotací pro holding Agrofert v době vlády Andreje Babiše. SZIF tehdy zastával stanovisko, že zákon o střetu zájmů se na něj nevztahuje. Ministerstvo zemědělství k otázce střetu zájmů tento týden zveřejnilo stanovisko.– pozn. red.)
Jsem přesvědčen, že SZIF v minulosti pod mým vedením postupoval v souladu se zákonem. Fond dotace zastavil a postupoval korektně v rozsahu dohodnutém s Evropskou komisí, která navíc nikdy nechtěla řešit nárokové dotace, tedy přímé platby.
Právě díky tomuto postupu se spory dostaly k soudům a právní výklad se vyjasnil. Evropská komise, policie i soudy následně označily postup fondu za správný.
Do budoucna je podle mě potřeba jasně nastavit pravidla tak, aby platila pro každého. Zákon o střetu zájmů by se podle mě neměl vztahovat na základní nárokové platby, které kompenzují přísné evropské standardy a horší přírodní podmínky. Jejich odebrání by výrazně snížilo konkurenceschopnost zemědělců.
Ideálním řešením by byla novela zákona o střetu zájmů. To, co se dnes řeší, se týká minulosti. Aktuální případy nechávám plně v kompetenci SZIF a po vyhodnocení k nim ministerstvo vydá stanovisko.
Rozumím tomu správně, že o odvoláních Agrofertu proti rozhodnutí SZIF nebudete rozhodovat vy osobně? Platí to bez výjimky?
Ano. V žádném případě.
Vysvětlil vám váš předchůdce Marek Výborný, proč vláda s vymáháním dotací od Agrofertu otálela tak dlouho? Materiál s navrženým postupem jste přece na vládu jako šéf SZIF přinesl už v roce 2022.
Na to vám bohužel nedokážu odpovědět. Z mého pohledu bylo tehdy nejlepší cestou obrátit se přímo na Soudní dvůr Evropské unie, což by situaci vyjasnilo rychleji. Možná se to tam nakonec dostane i nyní, ale tehdy by to podle mě bylo efektivnější řešení. Nedohodli jsme se na tom a věc zůstala otevřená.
Původně se mluvilo o tom, že Agrofert by měl vracet zhruba 4,5 miliardy korun, teď se objevují vyšší odhady. O kolik peněz se vlastně hraje?
Přesnou částku teď říct neumím. Rozdíly vznikají hlavně tím, že dřívější výpočty se týkaly jen dotací, které SZIF přímo poskytoval, nikoli těch, které pouze administrativně zpracovával. Národní dotace, kde byl poskytovatelem resort zemědělství, v tom tehdy započítané nebyly. Odtud mohou pocházet rozdíly v číslech.
V čele SZIF jste byl zhruba deset let. Odešel jste v létě roku 2022 po dohodě s ministrem. Víte dnes, proč kabinet Petra Fialy chtěl váš odchod?
Už po volbách v roce 2021 jsem zvažoval, že odejdu. S tehdejším ministrem Zdeňkem Nekulou z KDU-ČSL jsme se ale tehdy dohodli a cítil jsem jeho podporu. Postupně se ale celá situace kolem SZIF a střetu zájmů natolik zpolitizovala, že se pro mě rozumná cesta, kterou jsem považoval za správnou pro Českou republiku, uzavřela.
Zároveň to ale beru jako běžnou pracovní záležitost. Ze strany ministra Nekuly bylo jednání korektní a věcné. Rozešli jsme se normálně.
V programovém prohlášení koalice mluvíte o zavedení předkupního práva na zemědělskou půdu. Jak by to mělo fungovat v praxi?
Základní cíl je jednoduchý. Chceme, aby zemědělská půda zůstávala v rukou hospodařících zemědělců a občanů České republiky. Zároveň chceme mít přehled o spekulativních nákupech půdy a dostat je alespoň pod určitý dohled.
Nejde o žádnou snahu o „oligarchizaci“ zemědělství, jak se někdy objevuje v debatách. Většina nevládních zemědělských organizací s tímto směrem souhlasí. Pracujeme s konkrétními návrhy, které by hospodařícím subjektům umožnily půdu přednostně odkoupit, pokud se objeví na trhu. Řešíme přitom i maximální rozsah vlastnictví půdy jedním subjektem v jednom regionu.
Je to citlivé téma, ale půda je vzácný statek. Určitá míra regulace může pomoci zabránit nekontrolovatelnému růstu cen a omezit čistě spekulativní nákupy. Dnes je pro nové zemědělce vstup do oboru kvůli cenám půdy velmi finančně náročný.
Mluvíte o stropu pro maximální vlastnictví půdy v jednom regionu. Máte konkrétní číslo?
Zatím ne. Beru to jako jeden z cílů tohoto volebního období. Věřím, že během prvního nebo druhého čtvrtletí bychom se mohli shodnout na návrhu, který bychom následně představili a projednali i v parlamentu tak, aby byl průchodný.
V řadě evropských zemí už předkupní právo na půdu funguje, ale v různých podobách. Největší obava zaznívá z toho, že velké podniky budou moci skoupit půdu, kterou mají pronajatou, aniž by menší farmáři dostali šanci. Jak tomu chcete zabránit?
Klíčová je hranice, kterou nastavíme. Musíme vycházet z reálných parametrů českého zemědělství. V Česku fungují i farmy o velikosti 1500 hektarů, které mají například živočišnou výrobu, a je potřeba zajistit, aby jim náklady na půdu nerostly do neudržitelných rozměrů.
Zároveň je třeba si uvědomit, že na rozdíl třeba od Polska u nás nikdy nebyl zaveden limit na vlastnictví půdy na jednu fyzickou nebo právnickou osobu. I to se musí do návrhu promítnout. Nikdo tady nechce sahat na soukromé vlastnictví nebo otevírat debatu o znárodňování. Bavíme se o nastavení pravidel, která budou respektovat strukturu sektoru.
Konkrétní parametry zatím nechci předjímat. Mám svůj pohled, ale je pro mě důležité, aby výsledné řešení nebylo postavené jen na mém názoru, ale na širší shodě.
Jak by to fungovalo v praxi? Pokud by některý subjekt v regionu překročil stanovenou hranici, vstoupil by do obchodu stát, například prostřednictvím Státního pozemkového úřadu?
Ano, pracujeme s variantou, že by stát měl k dispozici určitou kapacitu státní půdy. V řadě zemí se tento model osvědčil. Ať už by to byl Státní pozemkový úřad, nebo případně jiná instituce. Stát dnes disponuje jen zhruba dvěma procenty půdy. V pracovních návrzích zatím počítáme s možností navýšení zhruba na pět procent, ale znovu zdůrazňuji, že jde o velmi předběžné úvahy. Celé téma je stále otevřené a v rané fázi.
V programovém prohlášení vlády také uvádíte, že současné vymezení erozních oblastí v Česku je nepřesné. Máte pro to nějaký důkaz? Ministerstvo zemědělství v minulosti opakovaně uvádělo, že jde o ověřená data.
Jsem přesvědčen, že čeští zemědělci nepatří mezi ty, kteří by s půdou hospodařili špatně. Samozřejmě existují jednotlivé excesy, ale jako celek česká krajina podle mě nevypadá zanedbaně.
Česká republika si nastavila výrazně přísnější režim než většina ostatních států EU. Do erozně ohrožených ploch jsme zařadili zhruba 64 procent orné půdy. Podle informací, které máme ze sousedních zemí, se jen dvě evropské země pohybují kolem 30 procent, ostatní mají ještě výrazně méně. Tak vysoký podíl jako u nás je tedy v evropském srovnání výjimečný.
Zároveň jsme zavedli desítky technologií na ochranu půdy, které musí zemědělci dodržovat. V jiných státech jsou systémy jednodušší. Podle mě bychom se měli soustředit především na kvalitní monitoring půdy, tedy vědět, kde a kdy k erozním událostem skutečně dochází. A ochranu cílit tam, kde je opravdu potřeba. Nevidím důvod zavádět takto přísná opatření plošně.
Naznačujete tedy, že byla data použitá pro nastavení pravidel zkreslená?
Ne, data zkreslená nebyla. Šlo o rozhodnutí vycházející z úvahy, že se v souvislosti se změnou klimatu zvyšuje riziko eroze a je potřeba nastavit vyšší míru ochrany. Otázkou ale je, jakou cenu za to chceme platit.
Kdybychom chtěli pokrýt veškerá rizika, mohli bychom do protierozního režimu zařadit klidně sto procent orné půdy. To by ale znamenalo výrazné náklady a omezení. V kontextu vývoje v Evropské unii se mi současné české nastavení zdá přehnané.
Nekulhá to evropské srovnání kvůli tomu, že v Česku jsou větší půdní bloky než jinde?
Nemyslím si. Měli bychom se soustředit především na kvalitu půdy a na to, jestli o ornici skutečně přicházíme. Plošný přístup, který dnes dopadá na zhruba dvě třetiny orné půdy, považuji za nadbytečný.
Budete rušit nebo měnit protierozní pravidla už na začátku příštího roku?
Nepředpokládám to. Pokud by se něco měnilo, tak až v průběhu roku a s účinností pro podzimní setí.
V programovém prohlášení mluvíte také o navázání dotací na skutečnou produkci. Jak by to mělo fungovat v praxi? Nehrozí, že by na to doplatili zemědělci v horách nebo v chráněných oblastech, kde produkce není možná?
Klíčová je nová definice aktivního zemědělce. Debata o ní nás teprve čeká, mluvili jsme o tom už i s eurokomisařem během jeho návštěvy na Zemi živitelce. Smyslem je, aby se ze zemědělství nestal především dotační byznys.
Zároveň je nám jasné, že v horských a nepříznivých oblastech nebo v chráněných územích musí být podpora vyšší. Tam je potřeba klást důraz nejen na produkci, ale i na péči o krajinu a zachování hospodaření. Tyto oblasti rozhodně nechceme trestat.
Součástí systému by ale měla být i motivační složka, která bude zemědělce vést k vlastní ekonomické aktivitě a tržbám, pokud to místní podmínky umožňují. U trvalých travních porostů to může být například alespoň částečné zapojení do živočišné výroby, případně větší podpora diverzifikace činností, jak je běžné třeba v Rakousku. Jde o podporu aktivního přístupu.
Dnes se aktivní zemědělec posuzuje mimo jiné podle podílu příjmů ze zemědělské činnosti. Má se to změnit?
Ano. Dnes je to navázané na poměr k celkovým příjmům, tedy i k příjmům z jiných činností. My se díváme spíš na vztah mezi dotacemi a příjmy ze zemědělské činnosti, přičemž do nich chceme rozumně započítávat i diverzifikované aktivity související se zemědělstvím.
Máte už představu nějakého konkrétního procenta?
Na to je zatím příliš brzy. Navíc takové procento nemůže být stejné ve všech výrobních oblastech.
V rozpočtu SZIF na příští rok chybějí peníze, přičemž odhady se liší. Mluví se o sedmi až 13 miliardách korun. Jak velký je to problém?
S Markem Výborným jsme o tom mluvili. Říkal mi, že ho některé věci mrzí, ale že v dané situaci nešlo postupovat jinak. Pro mě je ale důležité podívat se na problém v širším kontextu.
Za poslední čtyři roky výrazně oslabila pozice zemědělství v rámci státního rozpočtu. Od vstupu Česka do EU až do covidové krize se podíl výdajů na zemědělství pohyboval zhruba mezi čtyřmi a pěti procenty. Dnes, po započtení inflace a růstu celkového rozpočtu, se u návrhu na rok 2026 dostáváme zhruba na 2,5 procenta výdajového rámce.
Rozumím tomu, že výrazně rostly výdaje na obranu nebo sociální oblast. Mrzí mě ale, že stát dlouhodobě podceňuje otázku potravinové bezpečnosti. Komoditní soběstačnost se sice pohybuje kolem 70 až 75 procent, ale skutečná potravinová soběstačnost „na talíři“ klesá zhruba k 50 procentům.
To znamená, že produkujeme základní komodity, jako jsou obiloviny nebo skot, pak je vyvážíme ke zpracování do zahraničí a hotové potraviny pak dovážíme zpět. To snižuje přidanou hodnotu v Česku. Právě proto by měli být podporováni zemědělci, kteří investují do zpracování a finalizace výroby.
Proč se ale odhady chybějících peněz tak liší?
Letos mělo MZe původně plánovaný rozpočet necelých 60 miliard korun, během roku se ale navyšoval kvůli chybějícím penězům na evropské dotace a mimořádným výdajům, například po povodních. Část podpor se navíc nestihla vyplatit, takže se dluh přenesl do dalšího roku.
Když se tyto závazky sečtou, skutečná potřeba pro příští rok se blíží zhruba 70 miliardám korun. V návrhu rozpočtu je ale necelých 55 miliard. Odtud pramení rozdílné odhady.
Nejnižší částka, která chybí na splnění základních závazků vůči EU, je podle mě zhruba sedm až osm miliard korun. Vyšší odhady, například 13 miliard, už počítají i s národními podporami třeba pro živočišnou výrobu, které pomáhají vyrovnávat výkyvy na trhu. Reálně se tak chybějící částka pohybuje kolem deseti miliard korun.
Už jste o tom jednal s ministryní financí Alenou Schillerovou?
Ano, už to řešíme. Zároveň si uvědomuji, že státní rozpočet je ve velmi složité situaci. Proto budeme muset být v prvním roce realističtí.
Společná zemědělská politika bude jedním z vašich hlavních úkolů pro příští dva roky. Jaké priority chcete v jednáních o příští SZP prosadit?
Základní otázkou jsou samozřejmě peníze. Kumulovaná inflace se blíží třiceti procentům a reálně znehodnotila podpory, ať už jde o platby za péči o krajinu nebo o podporu v méně příznivých oblastech. Zároveň zůstávají velmi vysoké evropské standardy, zatímco příjmy zemědělců, zejména v rostlinné výrobě, v poslední době výrazně klesly. Sektor je pod silným tlakem.
Zemědělská veřejnost očekávala, že Evropská komise na tuto situaci zareaguje. To se zatím nestalo. Naopak v návrhu na novou SZP došlo k poklesu podpory zhruba o 20 procent. U některých typů hospodaření to znamená až o polovinu nižší platbu na hektar, což je dlouhodobě neudržitelné.
Druhou prioritou je zachování konkurenceschopnosti evropského zemědělství. To lze řešit buď snižováním nároků a standardů, nebo hledáním jiných nástrojů podpory. Některé státy prosazují vyšší národní kofinancování, s tím ale mám problém. Bohatší země by tím získaly výraznou výhodu a rozevíraly by se nůžky mezi státy. Společná politika by neměla být soutěží národních rozpočtů.
Jste pro, nebo proti dohodě EU o volném obchodu se státy Mercosur?
Zemědělci i potravináři chápou, že obchodní dohody mohou mít pro Evropskou unii ekonomický přínos. Zároveň ale není jedno, jaké zemědělské produkty se budou dovážet a za jakých podmínek.
Klíčová jsou ochranná opatření, takzvané safeguardy. Pokud budou dostatečně silné a funkční, lze se o dohodě bavit. Evropa musí být připravená zasáhnout, pokud by dohoda výrazně narušila trh nebo ohrozila konkurenceschopnost evropských zemědělců.
Taková ochranná opatření tento týden schválil Evropský parlament. Pokud budou součástí dohody, budete pro?
Záleží na detailech. V některých bodech bych ta opatření ještě zpřísnil.
Martin Šebestyán (52)
V letech 2003 až 2022 působil ve Státním zemědělském intervenčním fondu, který od roku 2013 vedl jako jeho ředitel.
Z čela fondu odešel v létě 2022 po dohodě s tehdejším ministrem zemědělství Zdeňkem Nekulou.
Po odchodu ze SZIF krátce působil ve vedení společnosti Agro Měřín a následně se věnoval poradenství.
Od roku 2025 stál v čele Iniciativy zemědělských a potravinářských podniků. Místopředsedou je výkonný ředitel Agrofertu Josef Mráz.
Do funkce ministra zemědělství byl nominován hnutím SPD.
Zdroj: