Z historie plánování ve vodním hospodářství

Využívání vodních zdrojů k různým účelům má více než pětitisíciletou tradici, nemluvě o pití vody, které je staré jako lidstvo samo. První v dějinách historicky doložený vodohospodářský plán dal zpracovat syn nejslavnějšího babylónského krále Chammurabiho, král Samsuiluna, asi před 3700 lety. Plán zahrnoval zavlažovací kanály, vodovody s rozvodnými řady, regulaci řeky Eufrat, zřízení jezera u Babylónu, 27 zahrad v městě, lázně pro krále i stavbu řady vodních kol pro potřeby řemeslníků. Výstavba plánovaných děl byla uskutečněna během 16 let.

Snad ještě starší, ale nezachovaný je plán regulace řek Chuang - che a Jang - č - tiang. Při téměř každoročních povodních těchto řek byly zaplavovány nížiny provincií Chu - nan (Hona), Šan - si a Šan - tung, při kterých utonuly tisíce a snad i milióny lidí. Kolem roku 2300 př.Kr. zreguloval a ohrázoval tyto řeky stavitel Iy tak, že k povodním docházelo jen jednou za asi 20 let. Tím získal všeobecný obdiv a uznání a pod jménem Chuang - ti se stal i císařem.

Z období asi 2600 let př.Kr. je městské středisko v údolí Indu Mohendžo - daro v dnešním Pákistánu, jehož náročné vybavení koupelnami v každém domě a terakotovou kanalizační sítí jistě nebylo možné bez příslušných vodohospodářských plánů.

Další namátkově vybrané příklady lze uvést ze starého Říma. První vodovod Aqua Appia dlouhý 16,6 km dal postavit v roce 305 př.Kr. Appius Claudius. V císařské době měl Řím celkem 12 vodovodů pro zásobování asi 900 000 obyvatel, o které se staralo 700 zaměstnanců. Augustus Octavianus Caesar dal postavit asi 700 veřejných studní, 130 kašen a 150 vodovodů. Je znám jeho výrok: „Římské impérium je založeno na silnicích a vodovodech. Teprve vodovod dělá z vesnice město.“

V roce 97 po Kr. jmenoval císař Nerva prvního vodohospodářského ministra Sexta Frontina. Tento „curator aquarum“ dal vypracovat plán všech římských vodovodů, jejichž délka činila celkem 404 km, a vydal i první směrnice pro vodárenství „De aquatictus urbae Romae“.

V dalších stoletích došlo však ke zvratu. Římské vodovody a lázně byly zničeny Góty, Langobardy a Vandaly. Namísto vodovodů stačily studně často se závadnou vodou nebo voda odebíraná z vodních toků. Místo kanalizace sloužily příkopy na ulicích. To trvalo v Evropě více než tisíc let, kdy vlivem církevních dogmat se pohlíželo na péči o tělo a ochranu zdraví jako na hříšnou a zbytečnou záležitost. Důsledkem byly morové epidemie, při kterých umírala až polovina obyvatel. Např. Kosmas zaznamenal, že v roce 1083 vymřela morem třetina obyvatel Čech.

Plánování vodohospodářských staveb přešlo tehdy na mimoevropské civilizace - Čínu, Persii, Araby, Aztéky, Maye a další. Je samozřejmé, že ani v Evropě nenastalo úplné vakuum. Stavby rybníků za Karla IV. na Pardubicku a v jižních Čechách za Rožmberků, se samozřejmě nemohly obejít bez vodohospodářských plánů, stejně tak jako výstavba plavebních kanálů za francouzského „krále slunce“ Ludvíka XIV. To však byla spíše jen jednotlivá, konkrétní potřebou vyvolaná opatření, obdobně jako první projekt průplavu Dunaj - Odra z roku 1700, zpracovaný na základě příslibu císaře Ferdinanda III. moravským stavům.

Větší plány a projekty přinesla až výstavba Suezského a později Panamského průplavu v XIX. století. V českých zemích byla po přijetí C.K. říšského zákona o výstavbě vodních cest z roku 1901 zpracována řada dalších projektů (plánů) průplavu Dunaj - Odra, později pak průplavu Dunaj - Odra - Labe.

V té době začal v Evropě i postupný rozvoj vodovodů pro zásobování velkých měst, který nabyl intenzity zejména v polovině XX. století. Tím byl dán i nový impuls k plánování vodního hospodářství. Jeho potřeba v Evropě a později i v dalších světadílech se postupně obnovila od druhé poloviny minulého století zejména v souvislosti s rozvojem vodovodů, zvyšováním potřeb vody pro průmysl a závlahy, výstavbou vodních elektráren a hlavně v návaznosti na výstavbu přehradních nádrží s jejich mimořádnými dopady na území. Potřeba plánování výrazně vzrostla po druhé světové válce nejen v průmyslových, ale i v rozvojových zemích, i když s různými prioritami. Již v roce 1941 byl zpracován Ing. Bažantem „Moravský vodohospodářský plán“, z roku 1946 je práce J. Bartovského „Vodní cesty a vodohospodářské plánování v Čechách a na Moravě“, z roku 1947 je práce J. Bratránka „Generální plán rozvoje vodního hospodářství v zemi České a Moravskoslezské jako základ soustavného plánování“. Tento výběr samozřejmě není zdaleka úplný.