Rada Evropské unie

V Radě EU, které se neformálně říká Rada, se scházejí ministři vlád všech zemí EU, aby projednávali, pozměňovali a schvalovali právní předpisy a koordinovali jednotlivé politiky.

Ministři se scházejí v různých složeních v závislosti na tématu, o němž se má jednat. Rada EU má celkem 10 různých složení:

• Zemědělství a rybolov (AGRIFISH)
• Konkurenceschopnost (vnitřní trh, průmysl, výzkum a vesmír) (COMPET)
• Hospodářské a finanční věci (ECOFIN)
• Vzdělávání, mládež, kultura a sport (EYCS)
• Zaměstnanost, sociální politika, zdraví a ochrana spotřebitele (EPSCO)
• Životní prostředí (ENVI)
• Zahraniční věci (FAC)
• Obecné záležitosti (GAC)
• Spravedlnost a vnitřní věci (SVV, JHA)
• Doprava, telekomunikace a energetika (TTE)

Radě předsedají jednotlivé členské státy, které se střídají každých 6 měsíců tzv. předsednictví. Toto pravidlo se vztahuje na všechna složení Rady kromě Rady pro zahraniční věci, která má stálého předsedu – je jím vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Je rovněž místopředsedou Evropské komise. Je volen 1x na 5 let kvalifikovanou většinou a jmenován evropskou Radou se schválením Komise a Parlamentu.

V praxi jsou zasedání Rady organizována v závislosti na projednávaných tématech, a setkávají se na nich tedy ministři, kteří jsou ve své zemi za danou agendu odpovědní.

Země EU, jejichž společnou měnou je euro, se dohodly tvoří tzv. Euroskupinu. Euroskupina má stálého předsedu, kterého jmenuje na funkční období 2,5 roku s možností neomezeného opakování. Předsedu Euroskupiny volí členové Euroskupiny prostou většinou hlasů.

Zasedání Rady se konají v Bruselu, s výjimkou tří měsíců (duben, červen a říjen), kdy se konají v Lucemburku.

Činnost Rady EU:

• Projednává a přijímá právní předpisy EU
• Uzavírá mezinárodní dohody EU
• Rozvíjí společnou zahraniční a bezpečnostní politiku EU
• Koordinuje politiky členských států
• Přijímá rozpočet EU na základě sedmiletého finančního plánu

Spolu s Komisí a Evropským parlamentem je tedy Rada jedním ze tří orgánů, které se společně podílejí na rozhodovacím procesu EU.

Vzhledem ke skutečnosti, že Rada je jeden právní subjekt, může v kterémkoli ze svých 10 složení přijímat akty Rady, které spadají do oblasti působnosti Rady v jiném složení.

Pracuje na třech úrovních:

1. Na nejvyšší úrovni ministři přijímají právní předpisy a strategické, nelegislativní dokumenty. Rovněž koordinují politiky.
2. Coreper, tedy Výbor stálých zástupců vlád členských států (velvyslanců) v Bruselu nebo výbory např. Zvláštní zemědělský výbor připravují činnost Rady a plní úkoly jí zadané. Dělí se na dvě formace: Coreper I a Coreper II, které se liší agendou. Dohody dosažené na úrovni Coreperu často usnadňují práci Rady a urychlují rozhodovací proces.
3. Delegáti a národní odborníci (úřednici státní správy) jednají a dosahují dohody ohledně odborných a technických aspektů legislativních i nelegislativních návrhů v rámci pracovních skupin Rady či odborných výborů. Připravují také činnost Coreperu. Pro konkrétní účely jsou zřizovány tzv. ad hoc skupiny či výbory, jejichž činnost je po splnění daného úkolu ukončena.

Systém hlasování v Radě EU a Evropské radě:
Kvalifikovaná většina vyžaduje souhlas 55 % členských států, které představují 65 % obyvatel EU.  Standardní způsob hlasování, který se používá přibližně u 80 % záležitostí. Zdržení se hlasování se při hlasování kvalifikovanou většinou považuje za hlas proti návrhu. Pokud státy s návrhem nesouhlasí, mohou jej zablokovat vytvořením takzvané „blokační menšiny“. Tu musejí tvořit nejméně 4 členské státy, které zastupují více než 35 % obyvatelstva EU.

V případě jednomyslnosti se na návrhu musí shodnout všechny členské státy. Každá země EU má právo veta. Vztahuje se na omezený počet oblastí, které jsou považovány za citlivé, jako jsou finance EU (dlouhodobý rozpočet), členství v EU, harmonizace vnitrostátních právních předpisů, společná zahraniční a bezpečnostní politika nebo udělování nových práv občanům EU.

Pro přijetí návrhu prostou většinou musí hlasovat alespoň 14 členů Rady, tedy nad poloviční většina členských států bez ohledu na velikost. Používá se většinou u procedurálních otázek jako jsou schválení programů jednání Rady, organizace generálního sekretariátu Rady, žádosti na Komisi o provedení průzkumů nebo předložení návrhů.